Za dveřmi je stará obludná uklízečka. Drdůlek a trochu vous. Nikdy neotvírá dveře, za kterými žije Elí. Nemá ráda kočky. a už vůbec ne kočky tak blbým jménem - Elí jako Eta. Kdo jí dal tak blbé jméno?
Elí vidí jen nějaké nohy. Cizí papuče. Teda myslí si, že jsou to papuče. Myslí si, že někde slyšela, že tomuhle se říká papuče. Za dveřmi někdo je. Takže možná někdo opravdu mluví.
Elí je možná i ta uklízečka. Ale teď je had. Nemá nohy. Plazí se po podlaze a nemůže zastavit syčení. Plazí se kolem dokola. Plazí se po zdi. Plazí se po stropě. Plazí se dírou pod dveřmi. Plazí se uklízečce pod nohama. Plazí se z domu ven. Plazí se kolem nohou Daniela. Daniel ji nevidí. Líže si ohromné chlupaté packy.
Je to pryč. Je unavená, sedí opřená o zeď po které se před chvílí svíjela. Jen slyší ta slova, ta co nechce. Nejdou z hlavy ven, nejdou ani do duše, jen si tak visí v prostoru. Jsou tam, jsou tam pořád, včera, dneska. Zejtra tam budou zas. Proč, proč tam jsou
Matně a nějak z dálky k ní probleskuje slovo - samotka. Tak jak na rozhraní snu, kdy nevíš, jestli je to realita nebo ještě blud. Samotka. K Elí to slovo najednou přiletí jak blesk z čistého nebe - v hlavě jí před očima svítí nápis "samotka". Jsem na samotce. proč? Co tu dělám? Udělala jsem něco? Kde je Daniel? Podívám se na zeď - na ní je vyškrábáno "pět dní" a vedle toho jsou tři čárky. Už jsem tu tři dny? Dostávám hlad. Představuji si snad všechna jídla na světě. na zemi je jen nakousaný krajíc chleba. Za dveřmi slyším jasné hlasy: Ona to zvládne. Až na tom bude lépe, budeme jí to muset říci. Od dveří se hnou kroky lidí - jako kdyby to byla celá skupinka. Jsem na samotce, jsem tu už tři dny, mámtu nakousaný chleba a za dveřmi se o mne baví tlupa lidí. proboha, co se to děje?
Ztrácím se, propadám se, padám, letím, točím se dokola, slyším hudbu - hraje z radia, chodím po pokoji - vidím své tlusté nohy v papučích, slyším, jak funím, uklízím, zametám, necítím nic, jsem stroj, jsem uklízecí stroj. V zrcadle, které automaticky leštím vidím tlusté upocené monstrum, s drdůlkem a vousy.
zase změna, kočka Eli se smyslně protáhne. Otevře jedno oko, pak druhé. Dneska je divný den. Nikdy o společnost moc nestojí, hlavně kočky odvedle ji nezajímají, s Danielem si jen hraje, ale dneska je to nějak jinak. Něco se změnilo, neví co to je, ale je to jinak. Nepamatuje si, když to bylo naposled. Je to půl roku, to je doba, kterou si kočky do detailu nepamatují. Kdyby si dokázala vzpomenout viděla by jak se Danielem milovali, jak se k němu lísala, jak vrněla blahem, jak ztratila zábrany, hrdost, obavy. Žila jen pro ty nádherné okamžiky. Ale to je na ní už dávno, nevzpomíná si, ale dneska je jí nějak divně, ne nepříjemně, ale divně. Obrátí se na bok, zaostří a vidí ZNAMENÍ, drápy Daniela na stěně. Je skutečný, je živý existuje. Zavře oči a najednou to cítí, cití tu samici co vní vrní, proletí jen malá malinká myšlenka, proč má jen tři drápy? Převaluje se v polosnu, cítí Daniela na dosah, ty tři drápy jí vůbec nevadí
15 komentářů:
Pokoj je bez oken. Hraje muzika a je slyšet, jak někde někdo mluví - odněkud.
Eli je super jméno něco jako prádlo nebo spotřebič
Daniel je kocou, starý nevykastrovaný kocour. Hlasy se mění podle svých pravidel, vždycky ji zaskočí, co slyší
slyší to, co chce - potvrzení, ale zároveň i to co slyšet nechce
Elí JE totiž kočka. Ukousne si zase z toho chleba, který se valí na zemi. Přejde trochu unaveně ke dveřím a poslouchá. Slyší hlasy nebo ne?
Za dveřmi je stará obludná uklízečka. Drdůlek a trochu vous. Nikdy neotvírá dveře, za kterými žije Elí. Nemá ráda kočky. a už vůbec ne kočky tak blbým jménem - Elí jako Eta. Kdo jí dal tak blbé jméno?
Uklízečka chodí jako stroj po domě a uklízí. stereotypně, bez zájmu, bez nadšení. Prostě uklízí. Mlčí. S nikým nemluví. Uklízí.
Elí leží u škvíry pod dveřmi a šmíruje. Je tam někdo nebo ne? Je tam Daniel? Je tam vůbec někdo? Kde se tu vzal ten chleba?
Elí vidí jen nějaké nohy. Cizí papuče. Teda myslí si, že jsou to papuče. Myslí si, že někde slyšela, že tomuhle se říká papuče. Za dveřmi někdo je. Takže možná někdo opravdu mluví.
Tohle se Eli stává často. Najednou se změní, je někdo jiný. Někdy Kočka, někdy Had. Neví co s tím. Stane se to když slyší za zdí....... To je ona
Elí je možná i ta uklízečka. Ale teď je had. Nemá nohy. Plazí se po podlaze a nemůže zastavit syčení. Plazí se kolem dokola. Plazí se po zdi. Plazí se po stropě. Plazí se dírou pod dveřmi. Plazí se uklízečce pod nohama. Plazí se z domu ven. Plazí se kolem nohou Daniela. Daniel ji nevidí. Líže si ohromné chlupaté packy.
Je to pryč. Je unavená, sedí opřená o zeď po které se před chvílí svíjela. Jen slyší ta slova, ta co nechce. Nejdou z hlavy ven, nejdou ani do duše, jen si tak visí v prostoru.
Jsou tam, jsou tam pořád, včera, dneska. Zejtra tam budou zas. Proč, proč tam jsou
Matně a nějak z dálky k ní probleskuje slovo - samotka. Tak jak na rozhraní snu, kdy nevíš, jestli je to realita nebo ještě blud. Samotka. K Elí to slovo najednou přiletí jak blesk z čistého nebe - v hlavě jí před očima svítí nápis "samotka". Jsem na samotce. proč? Co tu dělám? Udělala jsem něco? Kde je Daniel? Podívám se na zeď - na ní je vyškrábáno "pět dní" a vedle toho jsou tři čárky. Už jsem tu tři dny? Dostávám hlad. Představuji si snad všechna jídla na světě. na zemi je jen nakousaný krajíc chleba. Za dveřmi slyším jasné hlasy: Ona to zvládne. Až na tom bude lépe, budeme jí to muset říci. Od dveří se hnou kroky lidí - jako kdyby to byla celá skupinka. Jsem na samotce, jsem tu už tři dny, mámtu nakousaný chleba a za dveřmi se o mne baví tlupa lidí. proboha, co se to děje?
Ztrácím se, propadám se, padám, letím, točím se dokola, slyším hudbu - hraje z radia, chodím po pokoji - vidím své tlusté nohy v papučích, slyším, jak funím, uklízím, zametám, necítím nic, jsem stroj, jsem uklízecí stroj. V zrcadle, které automaticky leštím vidím tlusté upocené monstrum, s drdůlkem a vousy.
zase změna, kočka Eli se smyslně protáhne. Otevře jedno oko, pak druhé. Dneska je divný den. Nikdy o společnost moc nestojí, hlavně kočky odvedle ji nezajímají, s Danielem si jen hraje, ale dneska je to nějak jinak. Něco se změnilo, neví co to je, ale je to jinak. Nepamatuje si, když to bylo naposled. Je to půl roku, to je doba, kterou si kočky do detailu nepamatují.
Kdyby si dokázala vzpomenout viděla by jak se Danielem milovali, jak se k němu lísala, jak vrněla blahem, jak ztratila zábrany, hrdost, obavy. Žila jen pro ty nádherné okamžiky.
Ale to je na ní už dávno, nevzpomíná si, ale dneska je jí nějak divně, ne nepříjemně, ale divně. Obrátí se na bok, zaostří a vidí ZNAMENÍ, drápy Daniela na stěně. Je skutečný, je živý existuje. Zavře oči a najednou to cítí, cití tu samici co vní vrní, proletí jen malá malinká myšlenka, proč má jen tři drápy? Převaluje se v polosnu, cítí Daniela na dosah, ty tři drápy jí vůbec nevadí
Okomentovat